Měří jen 176 centimetrů. Na gólmana je to maličko. Jakub Švrčina si ale stojí za svým a tvrdí: „Žádný handicap necítím.“ A vlastně to dokázal. V barvách bohumínského Bosporu odchytal v moravskoslezském přeboru celou sezonu a osmnáctkrát nedovolil soupeři vstřelit ani gól: v soutěži deníku Sport o krále brankářů od třetí ligy po krajské přebory neměl konkurenci.

Příběh tohoto gólmana je zajímavý. Od žákovských let patřil mezi talentované brankáře. Když mu bylo čtrnáct, dostal se do regionálních výběrů a jeho cesta vzhůru se zastavila v reprezentaci U16. Za ni odchytal jedno utkání a tuhle událost považuje za svůj největší individuální úspěch, jehož dosáhl.

S  jeho kariérou to vypadalo nadějně. Vyrůstal ve Vítkovicích a začal snít o profesionální dráze, kladl si vysoké cíle. Než přišel osudný zápas s Olomoucí. „Tam se to celé zlomilo. Byla kluzká tráva a já vybíhal na šestnáctku proti útočníkovi,“ vybavuje si 25letý Švrčina událost, která se stala zhruba před desetiletím. „Šel jsem mu pod nohy a čekal jsem, že mě přeskočí, ale on do mě šel skluzem. Prošlápl mi hrudník.“

Vážná zlomenina hrudní kosti vítkovického gólmana na rok vyřadila ze hry. Lékaři mu radili, ať se k fotbalu nevrací, ale nedokázal to a začal znovu chytat. Pauza byla ale příliš dlouhá. „Mezitím se na mě zapomnělo. Časem jsem pochopil, že fotbalem se živit nebudu,“ líčí gólman, jenž později vystudoval vysokou školu a dnes učí na základní škole tělocvik.

Jeho žáci, kolegové i ředitel školy sledují, jak se mu vede. Vědí, že Bohumín na stadionu, který nese jméno rodáka Pavla Srnička, postoupil do divize. Á propos, Pavel Srniček…

Švrčina na něj má krásnou vzpomínku. Z  dob, kdy mu bylo čtrnáct. „Chytal jsem tehdy ve Vítkovicích, hráli jsme proti Hlučínu a já věděl, že se pan Srniček má přijít na zápas podívat. Za Hlučín tehdy chytal Jirka Pavlenka. Oba jsme se snažili, oba jsme chytali dobře a nepustili ani gól,“ vzpomíná Švrčina. „Po zápase za mnou pan Srniček přišel a řekl mi, že jsem moc šikovný brankář. Ale že do Baníku vezme asi Jirku Pavlenku, protože má vzhledem ke své výšce lepší fyzické předpoklady. Taky to tehdy udělal, ale ta slova uznání, ta si s sebou ponesu po celý život.“

Příští rok bude pokračovat v Bohumíně. Věří, že kádr Bosporu má na to, aby hrál v  divizi důstojnou roli. Ještě se někdy zasní a pomyslí na profesionální fotbal. Své zaměstnání už by kvůli němu prý ale neopustil. Takže snad kdyby dál sbíral čistá konta a třeba se s Bohumínem někdy prokousal až do druhé ligy…